Deset otázek pro předsedu SCHOK v ČR Víta Mareše

S jakým cílem byla vaše organizace založena a co je hlavní náplní její činnost?

Svaz chovatelů ovcí a koz v ČR vznikl jako občanské sdružení v roce 1995, a to sloučením tehdejších svazů sdružujících chovatele ovcí a koz. Za dobu jeho existence výrazně narostl, na rozdíl od jiných hospodářských zvířat, počet ovcí a koz v českých chovech. Úměrné tomu je i jejich zapojení do šlechtění, jehož nositelem náš svaz je.

Důležitým posláním naší organizace je podpora rozvoje chovu těchto drobných přežvýkavců a prosazení oprávněných zájmů našich členů ve vztahu k institucím EU, České republiky a územně samosprávným celkům. K tomu účelu svaz usiluje o sjednocování stanovisek a uplatnění účinných postupů při prosazování těchto zájmů. Deset posledních let nám významnou měrou pomáhá hájit zájmy našich členů, zejména co se týče prosazování klíčových zákonných úprav, Asociace soukromého zemědělství ČR. V poslední době hlavně při tvorbě nové zemědělské politiky EU a v oblasti výroby potravin v malých provozech a umožnění prodeje ze dvora. 

Společně s ministerstvem zemědělství spolupracuje SCHOK na tvorbě předpisů a norem týkajících se chovu těchto drobných přežvýkavců, velmi úzkou spolupráci máme i s výzkumnými ústavy, školami a zpracovateli ovčích a kozích produktů.

Jednou z hlavních činností naší organizace je zajišťovat pro chovatele plemenářské služby. Na základě oprávnění vydaného v roce 2001 Ministerstvem zemědělství ČR je SCHOK uznaným chovatelským sdružením zajišťujícím šlechtění u všech plemen ovcí (s výjimkou plemene dorper) a koz chovaných na území ČR. Náš svaz vede na základě tohoto oprávnění plemenné knihy všech plemen těchto hospodářských zvířat.

Jaký je vývoj v chovu ovcí a koz v ČR od počátku 90. let do současnosti?

Početní stavy ovcí a koz pokračují v trendu dlouhodobého růstu. Od roku 2000, kdy se chovalo pouze 84 108 ovcí, se zvýšily na 225 397 kusů v roce 2014, což představuje nárůst o 141 289 kusů, tj. o 168,0 %.

V roce 2000 se zastavil pokles početních stavů ovcí, který začal v roce 1992, od tohoto roku docházelo k pravidelnému meziročnímu nárůstu stavu s výjimkou roku 2009, kdy v porovnání s rokem 2008 došlo po osmi letech k poklesu početních stavů ovcí o 534 kusy, tj. o 0,3 %. V roce 2010 stavy znovu stouply o 13 829 kusů, tj. o 7,6 %, v roce 2011 oproti roku 2010 došlo k nárůstu početních stavů ovcí o 12 139 kusů, tj. o 6,2 %, rok 2012 oproti roku 2011 zaznamenal další nárůst o 11 962 kusů, tj. o 5,7 %, v roce 2013 oproti roku 2012 došlo k mírnému poklesu o 493 kusů, tj. o 0,3 %. V roce 2014 dosáhly početní stavy ovcí 225 397 kusů, oproti roku 2013 to představuje nárůst o 4 876 kusů, tj. o 2,2 %.

Stavy bahnic překročily v roce 2013 hranici 125 tisíc kusů (125 136 ks) a společně s 25 747 ks jehnic je to základ pro další rozvoj chovu ovcí u nás. Tento vývoj pokračoval i v roce 2014, kdy se chovalo 128 986 ks bahnic a 26 545 kusů jehnic.

Početní stavy koz měly stoupající úroveň do roku 1995, po kterém následoval pokles trvající do roku 2004. Tehdy bylo v ČR chováno pouze 11 912 koz. Porovnání stavů do roku 2003 s rokem 2004 není srovnatelné, protože došlo k časovému posunu a změně metodiky sledování tohoto druhu zvířat ČSÚ. Od tohoto roku se početní stavy postupně zvyšují. K výraznému zvýšení o 5 035 ks, tj. o 30,2 % došlo mezi roky 2010/2009 a tento trend pokračuje i v dalších letech. V roce 2011 došlo oproti roku 2010 ke zvýšení počtu koz o 1 554 ks, tj. o 7,2 %. V roce 2013 se chovalo celkem 24 042 kusů koz, což představuje proti roku 2012 další zvýšení počtu koz o 422 ks, tj. o 1,8 %.

V roce 2014 se chovalo celkem 24 348 koz, což představuje proti roku 2004 (kdy byl vůbec od roku 1990 nejnižší stav koz) zvýšení o 12 436 kusů, tj. o 104,5 %, oproti roku 2013 došlo k dalšímu zvýšení početních stavů koz o 306 ks, tj. o 1,3 %.

V bilanci početních stavů koz dochází k neustálému nárůstu a pokračuje přesun chovu od individuálních chovatelů do větších stád dojených koz a také rozšiřování masných plemen koz.

Počty chovaných ovcí a koz jsou rozloženy rovnoměrně, nejvíce chovaných ovcí je v Jihočeském kraji, dále ve Středočeském a Zlínském, který můžeme považovat za tradiční oblast chovu ovcí. K významnému nárůstu početních stavů ovcí dochází například i na Frýdlantsku. Nejvyšší počty chovaných koz vykazuje kraj Středočeský, dalším je kraj Jihočeský a na třetím místě je kraj Liberecký.

Kolik a jakých plemen ovcí a koz je zapsáno v plemenných knihách, kolik je zapojeno do KU? Na jaké dotace mají chovatelé nárok, která plemena a jaké aktuální množství patří mezi genetické zdroje?

Plemenná kniha ovcí

V plemenné knize bylo do roku 2013 zapsáno 48 442 ovcí a beranů 38 plemen. Mezi nejpočetnější patří masná plemena suffolk, charolais, texel, oxford down, z kombinovaných plemen šumavská ovce, romney, merinolandschaf, zwartbles, valašská ovce, z plodných plemen romanovská ovce a z dojených plemen ovce východofríská. Do genetických zdrojů jsou zařazena naše národní plemena šumavské a valašské ovce. Na ně je možné žádat o dotace až do výše 1500 Kč ročně.

Aktuálně je do kontroly užitkovosti zapojeno 20 932 ovcí z 358 chovů. Na kontrolu užitkovosti u dojených plemen je možné žádat o dotaci 300 Kč, u ostatních plemen 150 Kč na zapojenou bahnici.

Beranů eviduje plemenná kniha 4 266, a to všech plemen, o podporu je u nich možné žádat až do výše 17 Kč/krmný den. Dále je poskytována dotace na vyprodukované a do plemenitby zařazené mladé beránky v elitních třídách až do výše 3 500 Kč/ks. V letošním roce jich v českých chovech bylo vyprodukováno 952.

Plemenná kniha koz

Aktuálně je do kontroly užitkovosti zapojeno 4 460 koz z 295 chovů. Bílých krátkosrstých 2693, hnědých krátkosrstých 1114 a ostatních (anglonubijských, burských, sánských, zakrslých holandských, mohérových, kašmírových a walliserských) 659. První dvě jmenovaná plemena jsou zařazena do genetických zdrojů a je na ně možné žádat o dotace až do výše 1000 Kč ročně a o dotaci na kontrolu užitkovosti ve výši do 300 Kč, která je určena na zapojenou kozu i u ostatních plemen.

Kozlů eviduje plemenná kniha 987, a to všech plemen, o podporu je u nich možné žádat až do výše 20 Kč/krmný den. Dále je poskytována dotace na vyprodukované a do plemenitby zařazené mladé kozlíky v elitních třídách až do výše 3 500 Kč/ks. V letošním roce jich v českých chovech bylo vyprodukováno 195.

Jsou členské farmy charakteristické spíše tím, že vznikly po revoluci tzv. na zelené louce nebo jsou hospodáři ze starých selských rodů?

Vývoj chovu ovcí i chovu koz byl v průběhu socialismu a na počátku 90. let převratný. Docházelo k velkým výkyvům v počtech chovaných zvířat, k zásadním změnám užitkového zaměření chovu ovcí od produkce vlny k  produkci masa a k nárůstu podílu dojených plemen. Přitom v období první republiky byly početní stavy ovcí vůbec nejnižší za posledních několik set let, naopak se u nás chovalo více než milion kusů koz, ale jen v individuálních chovech. Mezi našimi členy najdeme i pokračovatele starých selských rodů, ale většinou je k chovu ovcí a koz přivedly až současné možnosti jejich rozvoje. Takových farem není mnoho, ale například na Valašsku se najdou i takové, kde se ovce chovají po řadu generací.

Jaké nastavení dotačních podmínek pro své chovatele SCHOK preferuje?

Svaz se snaží zajistit především rovné podmínky pro chovatele ovcí a koz ve srovnání s okolními státy i chovateli a dalšími zemědělci u nás. Tato úloha není jednoduchá, protože většina farem chovatelů ovcí a koz není příliš ekonomicky silná, hospodaří v nepříznivých podmínkách a proti velkým zemědělským společnostem, které ovlivňují naši zemědělskou politiku, nemá velkou naději na prosazení svých zájmů. Zde proto spoléháme na ASZ, že bude společně s námi hájit spravedlivé a srovnatelné podmínky pro podnikání pro všechny zemědělce.

Jaké projekty jste po dobu své činnosti realizovali?

V rámci podpory rozvoje chovu ovcí a koz pořádáme pro své členy řadu chovatelských, vzdělávacích a společenských akcí – nákupní trhy plemenných beranů a kozlů, kurzy stříhání ovcí a zpracování vlny, kurzy zpracování ovčího a kozího mléka a výroby sýrů a nejrůznější školení a semináře. Máme bohatou publikační činnost, vydáváme vlastní Zpravodaj, odborné publikace pro chovatele a podílíme se i na vydávání chovatelských příruček zaměřených na chov ovcí, koz a zpracování jejich produktů. Pořádáme odborné zahraniční zájezdy. Odborné veřejnosti je určena listopadová mezinárodní konference v Seči složená z odborných přednášek a předávání ocenění nejlepším chovatelům za uplynulý rok.

Jaké akce SCHOK organizuje pro laickou veřejnost? 

K propagaci chovu ovcí a koz mezi laickou veřejností slouží každoroční letní akce Ovenálie, během níž probíhají prezentace produktů a výrobků, a to nejen potravin, ale i výrobků z vlny, keramiky apod.

Svaz se pravidelně zúčastňuje všech zemědělských výstav, na kterých se snaží nejen prezentovat výsledky své práce, ale představuje u nás chovaná plemena ovcí a koz a propaguje jejich produkty ve formě nabídky specialit z jehněčího a ovčího masa, výrobků z kozího a ovčího mléka. Významný je podíl jednotlivých krajských sdružení Svazu a chovatelských klubů, které pořádají řadu regionálních akcí, jež přibližují chov ovcí a koz široké veřejnosti.

Vaše organizace, resp. její odbytová organizace OVEKO je známá i svou obchodní činností…

V roce 2000 založil SCHOK odbytovou organizaci OVEKO a.s., která si klade za cíl podporu produkce, dodávek a prodejů zemědělských výrobků zprostředkováním jejich společných obchodů a jiných dalších aktivit. Zajišťuje pro chovatele odbyt jatečných jehňat a ovcí, řadu let byla hlavním partnerem při prodeji vlny. Nyní její roli přebírá soukromá prádelna a zpracovna vlny ve Vrběticích, na jejímž vybavení se SCHOK významně podílel.

Někteří členové SCHOK zmiňovali možnost bezúročné půjčky od vaší organizace. O jakou konkrétní službu se jedná?  

V roce 2006 byl vytvořen Svépomocný fond našeho svazu. Při rozhodování jsme se nechali inspirovat fondem, který spravuje Svaz Pro-Bio sdružující ekologické zemědělce. Záměrem fondu je poskytovat rychlou pomoc našim členům v krizových situacích a podporovat rozvoj chovu ovcí a koz. Půjčky jsou poskytovány ve výši do 100 000 Kč jako bezúročné s dobou splatnosti 2 roky.

Na základě výsledků hospodaření Svazu od roku 2006 byly každý rok schvalovány objemy přidělených prostředků do SF. Nyní fond hospodaří s částkou přes 2 milióny Kč. Dosavadní vývoj využití SF ukazuje, že současné finanční zajištění je odpovídající účelu a zaměření fondu. Žadatel o půjčku musí být členem SCHOK. Žádost o půjčku se podává prostřednictvím příslušného krajského sdružení. Předseda nebo rada krajského sdružení provede první posouzení žádosti a uvede do ní vyjádření, zda poskytnutí půjčky doporučuje. Žadatel prokazuje finanční způsobilost poskytnutou půjčku pravidelně splácet. Zpracovanou žádost posuzuje hodnotící komise a schvaluje předsednictvo svazu.

Od roku 2007 bylo poskytnuto 46 půjček v celkovém objemu 4 500 000 Kč ze všech krajů. Zajímavostí je určitě to, že někteří chovatelé požádali o půjčku opakovaně. Po bezproblémovém splacení první půjčky obdrželi další půjčky na rozvoj svých farem.

Jaké má SCHOK plány do budoucna?

Věříme, že svaz za dobu svého působení prokázal opodstatnění své existence, a že se bude dařit nám i našim následníkům dále rozvíjet jeho již tak košatou činnost ku prospěchu chovatelů ovcí a koz. Bude nutné reagovat na nové ekonomické podmínky, základem musí být bezproblémový odbyt základních produktů ovcí a koz nabízených farmáři přímo nebo prostřednictvím obchodníků. Teprve potom můžeme budovat nadstavbovou činnost, ke které patří i šlechtění organizované naším svazem. Zde budou hrát rozhodující roli informace předávané chovatelům a také odstraňování zbytečných administrativních překážek, které jim ubírají čas na vlastní práci. Společnými silami se nám to i ve spolupráci s ASZ jistě podaří.

Z farem členů Svazu chovatelů ovcí a koz v ČR

Pasme ovce, Valaši

Charakter valašské krajiny po staletí utvářel chov hospodářských zvířat. Horské a podhorské louky se kosily pouze jednou, druhou trávu až do pozdního podzimu spásaly hlavně ovce. Za minulého režimu však zmizelo tisíce hektarů unikátních květnatých luk, kterými je charakteristická právě oblast Bílých Karpat. Část zarostla nově vysazeným lesem, část hospodáři zdejších JZD přeměnili na intenzivní, de facto monokulturní louky, či dokonce na kukuřičná pole. S nápadem, jak valašské krajině vrátit její původní ráz, přišel na konci devadesátých let farmář Pavel Šeliga se svým kolegou Janem Švédou a ekology z valašskokloboucké organizace Kosenka.

Společně vymysleli projekt pod názvem „Přiveď ovečku do valašské krajiny“. „Nabídli jsme lidem, aby si koupili ovečku a tím do projektu vložili jakýsi kapitál, který se jim ale časem vrátí. Každý, kdo investoval, měl nárok na tři beránky. Buď živé, na chov, nebo je dostal v mase či penězích,“ vysvětluje Pavel Šeliga.

Ovce si koupily desítky lidí z celé republiky, menší stáda si pořídili i oba farmáři a ekologové. Volba padla na ovce plemene romney, která jsou ideální do zdejších drsnějších podmínek. „Toto plemeno pochází z anglického hrabství Kent, první zmínky o jeho chovu se objevují již ve třináctém století. Odtud se zvířata dostala i do jiných míst, daří se jim však zejména tam, kde jsou tvrdší klimatické podmínky. Výborně se ujala například na Novém Zélandu, v Severní Americe a hlavně i tady na Valašsku,“ říká pan Šeliga.

A to byl začátek novodobé historie chovu ovcí v Bílých Karpatech. „Ovce do zdejší krajiny prostě patří, jejich chov tu má dlouhou tradici. Co nám ale chybí, je stoletá tradice rodinných farem v západní Evropě, kdy se chov ovcí dědí z generace na generaci. V tom máme čtyřicet let zpoždění,“upozorňuje farmář a dodává: „Rozvoji českého venkova bohužel příliš nepomáhá ani nastavení současné dotační politiky, kterou by bylo třeba mnohem více směřovat na tvorbu přidané hodnoty a navýšení pracovních míst. Nejpodstatnější přece je, aby venkov ožil.“

Pavel Šeliga dnes patří k největším chovatelům ovcí na Zlínsku. Jeho ekologická farma nacházející se na severní hranici Bílých Karpat - ve Vrběticích, části obce Vlachovice, obhospodařuje 250 hektarů luk a pastvin. Stádo ovcí plemene romney čítá 350 bahnic. Věnuje se i chovu masného skotu plemene aberdeen angus o velikosti matečného stáda 50 krav. V obou případech je farma významným producentem kvalitního plemenného materiálu. 

Na vrbětické farmě se ve spolupráci s různými ekologickými organizacemi často konají dny otevřených dveří pro veřejnost spojené s ukázkami zpracování vlny. Přímo na farmě, ve velmi pěkně zrekonstruovaných prostorách bývalého kravína, provozuje totiž Pavel Šeliga od roku 2012 prádelnu a zpracovnu ovčí vlny. „Vše jsme budovali bez jakýchkoliv investičních dotací a dalo nám to neuvěřitelný pocit svobody,“ říká pan Šeliga.

Vlnu dodávají do Vrbětic chovatelé z celé republiky, kterým tak odpadla dlouholetá starost s jejím odbytem, jenž museli mnohdy složitě řešit vývozem do zahraničí, nejčastěji Anglie. „Ročně vypereme zhruba 30 tun surové ovčí vlny, jejíž výtěžnost je cca 60 %. Ovčí vlna má unikátní vlastnostii široké možnosti využití. Kromě spřádání se hojně využívá například na výrobu dětských hraček či ve stavebnictví v podobě izolačního materiálu do srubových a roubených obvodových stěn,“ informuje farmář.

Pavel Šeliga tak v praxi velmi úspěšně realizuje svou vizi živého venkova, a to s velkou pokorou a respektem ke krajině a původním tradicím zdejší oblasti. Jeho farma je centrem dění a zdrojem řady pracovních příležitostí pro místní obyvatele. A to není rozhodně málo.

Neodolala jsem a nadpis tohoto článku jsem si vypůjčila z názvu stejnojmenné publikace, jejímž autorem je taktéž valašský chovatel ovcí – Tomáš Ondruch. Popsal v ní své zkušenosti s chovem ovcí, možnosti rozvoje této činnosti na Valašsku, ovčí produkty a jejich význam, ale i základní technologické postupy při šlechtění a uplatnění se těchto zvířat.

Mantra svobodného žití a hospodaření skutečností

Svobodné žití a hospodaření – mantra většiny sedláků, je každodenní realitou na statku s výhledem na malebnou zříceninu hradu Brníčko ve stejnojmenné obci v údolí Loučského potoka jižně od Šumperka. Spousta vesele pobíhajících mláďat lidských i zvířecích, bosý sedlák s honáckým kloboukem na hlavě, který při dopisování s úřady vedle svého podpisu vždy připojí „braňme svá práva“. Sedlák, který občas přijede na farmářský trh s koňmi a povozem a ačkoliv v podstatě hospodaří v bio režimu, certifikát kvůli přebujelé byrokracií s tím spojené odmítá. Vítejte na ovčí farmě Michala Hrdličky a jeho rodiny.

Se svobodnou duší se člověk asi musí narodit. Jinak by se okamžitě po otevření hranic nemohl s pár drobnými v kapse vydat na několikaletou pouť po světě. Rakousko, Německo, Nový Zéland, Austrálie. „Ty roky v zahraničí, strávené převážně na farmách nejrůznějšího zaměření, mi daly strašně moc. Naučil jsem se dělat zemědělství svobodně a moderně. Co jsem tam viděl před dvaceti lety, se u nás začíná v tomto oboru objevovat dnes,“ říká Michal Hrdlička.

Před sedmi lety se rozhodl zúročit své zemědělské vzdělání a hlavně zahraniční zkušenosti pořízením vlastního hospodářství. Statek v Brníčku zakoupil i s 18 hektary pastvin a třemi hektary lesa od starších lidí, kteří zde již nechtěli dále hospodařit. Výměru se podařilo navýšit až na 40 ha, a to dokonce v jednom půdním bloku. Budování ovčí farmy s výraznou přidanou hodnotou – ruční výrobou sýrů z nepasterovaného mléka dle tradičních postupů, tak již nestálo nic v cestě.

Dnes má Michal Hrdlička jeden z nejkvalitnějších chovů ovcí dojeného plemene lacaune u nás, který čítá zhruba 100 bahnic. Produkuje velmi kvalitní plemenné berany i jehnice, o něž je obrovský zájem zejména na Slovensku. Vyhlášené jsou i další produkty farmy – výše zmiňované výtečné sýry vyráběné ve faremní sýrárně a prodávané jak přímo ze dvora, tak na farmářských trzích či specializovaných prodejnách v Šumperku, Olomouci či Brně.

Chov ovcí je pastevní, s možností využití přístřešků. Bahnění probíhá od konce února nejdéle po dobu tří týdnů. Jehňata jsou školkována, odstavují se ve čtyřech až pěti týdnech, kdy již dosahují hmotnosti okolo 15 kg, jsou zvyklá na šrot a seno, tedy žádné mléčné náhražky. A výroba sýrů může začít. V tomto období, tedy na začátku sezóny, se v mlékárně zpracuje až 220 litrů ovčího mléka denně, přičemž užitkovost na Hrdličkovic farmě činí zhruba 330 litrů na bahnici a laktaci. Začátek sezóny s větším množstvím nadojeného mléka je i výbornou příležitostí k výrobě zrajících sýrů, na které by se farmář do budoucna rád více zaměřil.

Ptám se hospodáře, vzhledem k jeho dlouholetým zahraničním zkušenostem, zda vnímá rozdíl v pohledu na sedláky u nás a jinde. „No jé je! Jiné státy si jich považují. Na rovinu, u nás je sedláků méně než homosexuálů, takže o ně stát nemá zájem. Navíc třeba v takovém Rakousku je průměrná velikost malé farmy maximálně do dvaceti hektarů, u nás okolo 80. Zatímco v naší obci hospodaří dva malí zemědělci a jedno velké družstvo, v Rakousku by na stejné výměře hospodařilo mnoho rodin a to už je nějaká volební síla.“

A co lidé v obci, považují si sedláka, či naopak, zajímá mě. Vím totiž, že pan Hrdlička pro obec i její obyvatele nedělá zrovna málo. Jeho ovce spásají náletové dřeviny v okolí zříceniny Brníčko, farma poskytuje i pracovní příležitosti.„Myslím, že nás vnímají dobře. Dáváme práci místním lidem, na brigády k nám chodí kluci z vesnice. Letos v létě jsem byl navíc třeba na tři dny na výletě s koňským povozem, jeli se mnou tři třináctiletí místní puberťáci, spali jsme pod širákem. Místo aby se učili na zastávce kouřit, měli pěkný výlet. Žádnou zášť ani závist lidí z obce necítím. Vidí, že i večer, kdy oni jdou do hospody nebo se dívají na televizi, já ještě přeháním ovce nebo dělám jinou práci na farmě.“

Přej a bude ti přáno. „Jistě. Mám svou práci rád. Jsem privilegován tím, že jsem sám sobě pánem, což je skvělé. Mám rodinu, zaměstnance. O to větší je ale zodpovědnost. Těší mě, že je o naše produkty, hlavně sýry, velký zájem. Ani nestačíme pokrýt poptávku. Lidé si na kvalitní regionální produkty postupně zvykají. Jestli si ale někdo myslel, že v tomto západní státy doženeme za čtyři, pět let, tak já myslím, že tak za čtyři, pět generací,“ říká sedlák a dodává: „Za základ proto považuji investovat do dětí – aby se naučily kupovat místní produkty, nezáviděly ostatním, věděly, co je soukromé vlastnictví. U dětí to všechno začíná. Když budou vzdělané, pomůže to nejen českým zemědělcům, ale i všem ostatním.“

A nejen v tomto směru mají Michal a Soňa Hrdličkovi opravdu skvěle našlápnuto.

Neobyčejný příběh Hlaváčova dvora

Příběh Hlaváčova dvora, jedné z nejstarších usedlostí na Frýdlantsku, a životních osudů všech jeho bývalých i současných majitelů by vydal na román. Tato dominanta osady Ves, nejsevernější části libereckého regionu ležící na někdejší zemské hranici Čech, Pruska a Saska, pamatuje opravdu mnohé. Do jeho spletité historie nám pomohla nahlédnout současná majitelka dvora Anna Ondřejíková, jejíž rodině byl v devadesátých letech socialistickou „péčí“ naprosto zdevastovaný statek jakožto objekt určený k demolici navrácen. Ale nepředbíhejme...

Dějiny dvora sahají ještě do dob někdejšího původního slovanského osídlení, první písemná zmínka pochází z roku 1306, kdy zde byla tvrz. Ta ovšem o necelých dvěstě let později spolu s celou osadou lehla popelem, neboť v kraji vypukla morová epidemie. Zůstaly pouze kamenné sklepy a jedna kamenná místnost, jež se na přelomu 15. a 16. století staly základem stavby renesančního statku. Ten dnes dokládají zejména pozůstatky čtyř vlašských štítů na třípatrové stodole, která stále slouží svému původnímu účelu. 

Majetkem rodu Hlaváčů, který tehdy působil v Poděbradech, se stal zbytkový statek na Frýdlantsku ve dvacátých letech minulého století, po první pozemkové reformě. Snahou prezidenta Masaryka v té době bylo zdejší oblast nenásilně počeštit, a to cestou vložení majetku konfiskovaného roku 1620 do českých rukou. Zdejší sídlo tak zakoupil spolu s pozemky včetně lesa dědeček dnešní majitelky, vládní rada Vojtěch Hlaváč, který nejen statek, ale i jeho okolí značně zvelebil. V obci založil i českou školu. Po válce, během níž na něj byl vydán zatykač, se do Vsi vrátil a krátce tu hospodařil jeho syn. 

„Již na konci února 1948 byla na statku národní správa a rodiče jej museli do čtyřiadvaceti hodin opustit. Naložili mě, šestinedělní novorozeně, židle, stůl a peřiny a zamířili na dlouhých více než čtyřicet let do svého nového působiště – Prahy. Nechali tu dvanáct zařízených pokojů – alabastrové vázy, benátská zrcadla, věci ze sedmnáctého století, nábytek po předcích, zkrátka všechno. Za jednu perletí vykládanou skříň byste si dnes koupili kombajn,“ vypráví Anna Ondřejíková a dodává: „Patnáct let pak statek využívalo JZD, státní statky později již ne a tak si sem mnoho let chodili lidé z okolí pro dřevo. Po revoluci tu nebylo vůbec nic, jen vytrhané zárubně, podlahy, propadlé stropy až do sklepa. Nic než spousta trusu od krav, které sem pouštěl soused, aby nemusel kydat. Zkrátka memento doby s její neskutečnou absurditou, kdy zcela vymizel pojem soukromé vlastnictví.“

Cesta k nápravě, na jejímž konci jsou dnes krásně zrekonstruované prostory statku sloužící jako stáje pro chov hnědých krátkosrstých koz, výrobna sýrů, útulná prodejnička, menší zemědělské muzeum či agroturistické apartmány s nádherným výhledem na pastviny v nivě řeky Smědé, byla velmi strastiplná.

„Definitivní rozhodnutí, že na statku zůstaneme a budeme se plně věnovat hospodaření, padlo až ke konci devadesátých let. Tehdy se syn Vladislav, houslista, vrátil z angažmá v benátském orchestru a nechal promluvit své selské geny,“ vysvětluje paní Ondřejíková. Následoval prodej bytu v Praze a intenzivní rekonstrukce obytné části statku a chlévů, aby mohl být co nejdříve zrealizován výše uvedený podnikatelský záměr - tedy hospodaření v režimu ekologického zemědělství spojené s chovem koz a finalizací produkce v podobě výroby kozích sýrů, menší chov masného skotu a agroturistika.

Farmářka přiznává, že hlavním parametrem při výběru plemene koz byla původně hlavně jeho líbivost. Neprohloupila však, jelikož hnědé krátkosrsté kozy jsou potomky původních barevných a hnědých koz, které se v minulosti v této a dalších zejména pohraničních oblastech hojně chovaly. Jsou odolné, přizpůsobené zejména pastevnímu chovu, vyšším polohám a dobře zhodnocují široké spektrum krmiv. Ani jejich užitkovost není rozhodně zanedbatelná. „Aktuálně je z našeho chovu zapojeno do kontroly užitkovosti, kterou zajišťuje Svaz chovatelů ovcí a koz, 29 koz a její průměr za laktaci činí 646 kg mléka při obsahu složek 3,23 % bílkovin a 3,29 % tuku,“ informuje Anna Ondřejíková. Samozřejmostí tak je i produkce kvalitního plemenného materiálu, o jehož odbyt nemá farmářka nouzi.

Kromě prodeje přímo ve faremním obchůdku vedle sýrárny putuje naprostá většina sýrů do nejrůznějších restaurací u nás i v sousedním Polsku. „Jako dodavatele si nás vybral i pražský hotel Four Seasons, který kromě bio kvality požaduje také speciální strukturu sýrů. Tu nás přijel osobně učit jejich italský kuchař,“ vysvětluje farmářka a dodává:„Potěšilo mě také, že jsem se díky kvalitě našich sýrů mohla za Českou republiku zúčastnit mezinárodního setkání hnutí Slow Food – milovníků dobrého a kvalitního jídla – v Itálii.“

Ondřejíkovi v současné době obhospodařují 43 ha luk a pastvin, 27 ha orné půdy a 30 ha lesa. „Velké komplikace byly i při vydávání rodinných pozemků. Náhradu za 26 hektarů půdy v sousedním Polsku jsme dostali až po deseti letech,“ upozorňuje farmářka a dodává: „Víte, komunismus napáchal strašné škody a nejhorší je, že zlo té doby v mnoha lidech zůstalo, naprosto pokřivilo jejich charaktery. S nenávistí až za hrob se ve svém blízkém okolí se synem setkáváme dnes a denně. Přitom jsem si jistá, že nikdo z těch kovaných komunistů by s námi neměnil. Vždyť už řadu let neznáme nic než práci, na dovolené jsem byla poprvé po patnácti letech. A podívejte, ani jsem při tom všem nestihla zešedivět,“ říká s důrazem na poslední větu již s úsměvem nesmírně vitální a činorodá paní Ondřejíková.

Ačkoliv proměnu naprosto zchátralého stavení v reprezentativní statek, který je chloubou nejen osady Ves, ale i jejího okolí, nedokáže ocenit řada místních obyvatel, našli si k němu cestu jiní. Turisté, kteří využívají možnosti ubytování ve stylově zařízených apartmánech v historických prostorách za účelem strávení klidné dovolené. Cyklisté, pro které je ochutnávka kozího mléka a sýrů spojená s návštěvou malého zemědělského muzea vítaným zpestřením. A v neposlední řadě i milovníci kultury často německé a polské národnosti, kteří si nenechají ujít proslulé houslové koncerty mladého hospodáře Vladislava Ondřejíka, konané v Rytířském sále. Ten byl obnoven a slavnostně otevřen u příležitosti 700. výročí první zmínky o lenním dvoře ve Vsi roku 2006.

Neobyčejné setkání s neobyčejnými lidmi. Jak jinak vystihnout návštěvu Hlaváčova dvora, jehož přítomnost a budoucnost se podařilo zcela změnit pouze dvěma lidem, kteří ještě před dvaceti lety neměli se zemědělstvím nic společného. Nebo vlastně ano – selské geny a to, jak vidno, není rozhodně málo.

Návrat mekky chovu ovcí

Frýdlantsko bývalo v minulosti mekkou chovu ovcí, dle písemných záznamů z roku 1833 se jich na tamních pastvinách páslo více než šest tisíc. Po odsunu sudetských Němců z této oblasti a čtyřicetileté bolševické vládě ovcí rapidně ubylo, pastviny zarostly pcháčem a šťovíky, zchátraly domy i kostely…

Dnes je již naštěstí situace zcela jiná. Do kraje, o kterém mnozí hovoří jako o Bohem zapomenutém, se opět vrátil život. I díky menším rodinným farmám, kterých zde v posledních několika letech přibývá. Navázaly na původní tradici chovu ovcí, pečují o krajinu, zapojují se do chodu obcí prací v zastupitelstvech a některé i zásobují okolí kvalitními čerstvými potravinami. Jako například farma Lukava manželů Martina a Jany Rosenbaumových. Ta se v Dětřichovci, části obce Jindřichovice pod Smrkem, věnuje již několik let chovu východofríských ovcí a výrobě výborných sýrů několika typů včetně zrajících, jogurtů a tvarohů.

Kdo Rosenbaumovi chvíli pozoruje při manipulaci s ovcemi či výrobě sýrů, těžko by hádal, že oba strávili dětství a dospívání v panelácích, Martin v Karlových Varech, Jana v Teplicích. „Sedlačina mi ale byla vždycky hodně blízká, každé léto jsem trávil u kamarádů na statku a tomu přizpůsobil i výběr střední a vysoké školy,“ říká farmář.

Poznali se v Českých Budějovicích na studiích. Oba pak odešli do Jindřichovic pod Smrkem, kde pan Rosenbaum vykonával náhradní vojenskou službu prací v místním muzeu, které dokumentuje život venkovského obyvatelstva před průmyslovou revolucí. Následovalo několik let práce na místní farmě a zároveň budování vlastního hospodářství.„S kamarádem jsme si pronajali v okolí pozemky a začali se věnovat pastevnímu chovu ovcí plemene romney. Hospodařili jsme na 70 hektarech luk a pastvin, základní stádo se rozrostlo až na 200 zvířat,“ informuje pan Rosenbaum. Po čase se rozhodli, že nadále budou pokračovat každý sám.

V roce 2006 tak Rosenbaumovi zakoupili právě v Dětřichovci opuštěný, neudržovaný pozemek, kde dříve stávala zemědělská usedlost patřící rodině sudetských Němců. „Dva roky jsme s manželkou kempovali v maringotce, bylo potřeba udělat vše znovu – cestu, studnu, elektřinu, dům. Tady bylo úplné zakleté království, nebylo třeba nic bourat, po bývalém statku ani památky,“ vzpomíná hospodář.

Dnešní farma Lukava už období před osmi lety v ničem nepřipomíná. Po domě vystavěném na zelené louce pobíhají čtyři děti – od nejstarší téměř sedmileté Johanky až po nejmladšího rok a půl starého Jeníka, který nám zdatně asistuje při fotografování a nahánění ovcí. Těch na dětřichoveckých pastvinách naleznete zhruba sedmdesát, aktuálně se dojí 45. Jedná se o mléčné plemeno původem z Německa – východofríské ovce. „Chov mléčných ovcí a výroba sýrů byla naše vize hned od počátku. Ovčí mléko se vyznačuje vysokým obsahem sušiny, obsah tuku a bílkovin je téměř dvojnásobný než u kravského či kozího mléka, proto je k výrobě sýrů ideální. Složení a množství mléka však není po celou dobu laktace stejné, mění se v závislosti na pastvě a počasí, užitkovost se tak pohybuje mezi 200 a 300 litry na ovci a laktaci,“ vysvětluje farmář.

Dětřichovické ovce jsou druhým rokem zapojeny i do kontroly užitkovosti, zdejší chov má na starosti šlechtitel Svazu chovatelů ovcí a koz Richard Konrád. „Farma Lukava má aktuálně do kontroly užitkovosti zapojeno 58 ovcí, z nichž 20 dosáhlo v letošním roce třídy plemenné hodnoty Elita rekord (ER) a 15 Elita (E). Jedná se o nadprůměrné výsledky, chov se řadí mezi nejlepší tohoto plemene u nás. Velkým letošním úspěchem farmy je také vyprodukování dvou velmi kvalitních plemenných beranů, kteří byli prodáni na podzimní aukci na farmě rodiny Pulíčkových v Pěnčíně,“ informuje Richard Konrád.

Výrobu sýrů v bio kvalitě realizují Rosenbaumovi v registrované minisýrárně přímo na farmě, prodej probíhá z velké části ze dvora, pro tyto účely vystavěli hospodáři nedávno dřevěnou prodejničku hned vedle sýrárny. Část produkce míří také na různé trhy a slavnosti v Libereckém kraji, v menší míře i do prodejen zdravé výživy. Pestrý sortiment čestvých i polotvrdých sýrů, brynzy, cottage, tvarohů a jogurtů rozšířili i o sýry zrající. Ty mohou Rosenbaumovi nabízet svým stálým zákazníkům i v době, kdy se nedojí (zhruba od listopadu do května). Na jejich uskladnění vybudovali v letošním roce sklepní prostory, jejichž stavbu pomohla zrealizovat stotisícová bezúročná půjčka od Svazu chovatelů ovcí a koz.

Rosenbaumovi, kteří obhospodařují necelých 30 hektarů luk a pastvin v systému ekologického zemědělství, stojí aktuálně před rozhodnutím, jak chod farmy ekonomicky zefektivnit, aby zbývalo více finančních prostředků na investice. Je opravdu smutné, že pro menší rodinné farmy tohoto typu, které se vzhledem k množství podmínek a náročnosti zpracování projektů neodvažují žádat o investiční dotace z PRV, nebo ani neplánují nějaké razantní investice, neexistuje žádná vhodná alternativa. Konkrétně pro farmu rodiny Rosenbaumových, ale i celou řadu dalších menších rodinných hospodářství by byly naprosto ideální Asociací soukromého zemědělství do nového programového období navrhované jednoduché „mikroprojekty“, v jejichž rámci by dotace nepřesáhly například 300 tisíc Kč a sloužily by k vylepšení vzhledu farem či nakoupení použitého a přitom stále funkčního strojního vybavení.

Jednou z možností do budoucna pro dětřichovické hospodáře je navýšení výměry na zhruba 50 hektarů a rozšíření chovného stáda. Dosáhli by tak vzorového modelu klasické kanadské rodinné farmy, který panu Rosenbaumovi již před lety učaroval. S ním souvisí i větší využití koní v rámci hospodářství.„Naším dlouhodobým cílem je moderní využití koňské síly pro život a práci na farmě jakožto ekologické i ekonomické alternativy k současnému modelu zemědělství. Nyní jsou s námi na farmě dva chladnokrevní koně, které využíváme pod sedlem i v zápřahu. Pomáhají nám s přípravou palivového dříví, pracují na poli, s vozem se účastní řady akcí a slavností v Jindřichovicích a okolí,“ vysvětluje pan Rosenbaum.

Své faremní aktivity Rosenbaumovi postupně rozšiřují i o pěstování bio zeleniny, brambor a venkovní chov prasat. Vše ve snaze o zodpovědný přístup k přírodě a s důrazem na kvalitu produkce. Opravdu velká škoda, že takovéto farmy si stát nejen nehýčká, ale naopak jim podmínky k jejich spokojenému hospodaření a životu dlouhodobě nesmyslně ztěžuje.

Jalový dvůr – malý ráj pro zvířata i lidi

Jalový dvůr je přírodní památka ležící jihovýchodně od Slavkova u Brna. Stejný název nese i ekofarma, která se nachází v této oblasti na úpatí Ždánického lesa. Její překrásné prostředí zasazené do údolí tří strání nabízí již několik let ideální podmínky především k chovu ovcí, koní, ale i dalších druhů hospodářských zvířat. Je však i stále vyhledávanějším centrem aktivit spojených se zvířaty pro děti, mládež i celé rodiny za účelem prohloubení jejich vztahu k přírodě. Rozšiřuje svou působnost i v oblasti socializace dětí, a to včetně indisponovaných. Ekofarmu Jalový dvůr provozuje společně se svou rodinou veterinární lékařka Markéta Sedlinská.

Když její otec, uznávaný brněnský kardiolog Josef Šumbera, značně zchátralý objekt dvora společně se zanedbanými pozemky v devadesátých letech kupoval, netušila, nakolik se pro ni stane srdeční záležitostí. To však ještě ani zdaleka nepřipomínal dnešní malý ráj, kde ve vzájemné symbióze spokojeně žijí lidé i zvířata. Bylo to typické vybydlené stavení, které dlouhé roky využíval slavkovský státní statek jako odchovnu dobytka.

Na vypásání roky neudržovaných pozemků se ukázalo jako ideální pořízení ovcí. Na Jalovém dvoře se rozhodli pro kombinované plemeno merinolandschaf, na něž mají uznaný šlechtitelský chov. Aktuální velikost stáda je 65 bahnic. „Toto plemeno jsme vybrali záměrně z důvodu jeho skvělých vlastností. Ovce jsou chodivé, po celý den schopné hledat potravu i ve velmi nehostinných podmínkách. Jsou tvrdé, odolné a tím pádem schopné přežít zimu venku ve sněhu. Velkou výhodou je asezónnost říje, tedy téměř celoroční plodné období, díky němuž probíhá bahnění i třikrát za dva roky. V našem chovu nejsou výjimkou ani trojčata či dokonce čtyřčata. Dalším pozitivem je pomalé ukládání tuku mezi svalová vlákna, na rozdíl od jehňat masných plemen ovcí tak mají tato ještě při hmotnosti 50 kg kvalitu masa odpovídající jehněčímu,“ pochvaluje si paní Sedlinská a dodává: „Jehňata kromě trávy, kterou spásají, nepotřebují žádné přikrmování a na podzim, kdy už tráva není, dosahuje většina z nich bez problémů jateční hmotnosti okolo 50 kg. Jehňata na vypásání zahrad a dvorků jsou prodávána minimálně ve stáří 80 dní.“ Ekofarma je však také významným producentem plemenného materiálu, a to jak beranů, tak jehnic. 

Významným pilířem ekofarmy Jalový dvůr jsou koně. Paní Sedlinská pracuje na brněnské Veterinární a farmaceutické univerzitě  jako vedoucí oddělení reprodukce Kliniky chorob koní a koně tedy nemohou chybět ani na farmě. Rozlehlé pastviny kolem dvora i prostory zrekonstruovaných stájí jsou pro ně ideálním prostředím. Najdete zde české teplokrevníky, anglické plnokrevníky, slezského norika i nádherné lipicány, s nimiž se paní Sedlinská věnuje vozatajství a v této disciplíně i závodí. Vozatajské závody jsou i jednou z mnoho akcí, které ekofarma organizuje.

Jalový dvůr každoročně přiláká svými jezdeckými, zážitkovými, relaxačními, ale i kulturními aktivitami stovky návštěvníků, zejména rodin s dětmi. Kromě vyjížděk na koních či jízd kočárem nabízí jednodenní i víkendové pobyty u koní, jejichž hlavní náplní je pohyb v přírodě a přímý kontakt se zvířaty. Velmi oblíbené jsou také týdenní dětské letní tábory či půldenní nebo celodenní programy pro školy. Součástí ekofarmy je i rybník, který slouží ke sportovnímu rybolovu. Výhodou dvora jsou ubytovací kapacity využívané při organizovaných akcích. Přímo v areálu vítá návštěvníky také stylová hospůdka, která nabízí příjemné posezení jak v letních, tak zimních měsících. Nezapomíná se však ani na kulturní vyžití. Vyhlášený je každoroční týdenní letní EkoFILMFEST Jalovák odehrávající se ve spolupráci s Kinematografem bratří Čadíků přímo v prostorách dvora.

Pokud dnes ještě někdo pochybuje o tom, že rodinné farmy jsou centrem živého dění na venkově, mohu mu návštěvu Ekofarmy Jalový dvůr vřele doporučit.

Téměř zapomenutým plodinám se opět daří

Nejen chov ovcí, ale také téměř zapomenuté plodiny se vrací do našich krajin. Jejich pomyslnou kolébkou bylo v minulosti zejména podhůří Jeseníků, kde se ještě na začátku druhé světové války pěstovala pohanka, špalda a len. S nástupem Adolfa Hitlera byly jakožto „nerentabilní“ zakázány, po odsunu sudetských Němců zapomenuty či příliš nezapadaly do koncepce nového socialistického zemědělství. Hlavně díky několika ekologickým farmám se v oblasti Šumperska, Jesenicka a Bruntálska těmto plodinám opět daří. Na Zábřežsku se mezi ně již několik let řadí i farma rodiny Čechových.

„Rod Čechů má v Rovensku dlouhou historii hospodaření. Syn, který se zde nyní věnuje sedlačině, je v pořadí již osmým hospodářem,“ říká na úvod Přemysl Čech st., který tu v devadesátých letech na 16 hektarech navrácených polností a 6 ha lesa hospodaření obnovil. Po dvou letech průtahů a peripetií se k této výměře přidalo i 20 hektarů polí a 15 ha lesa, na nichž před kolektivizací hospodařila v blízkém Zábřehu na Moravě rodina manželky.   

Farma byla několik let zaměřena na chov prasat, v roce 2002 však vstoupila do nové etapy. Do jejího chodu se plně zapojil Přemysl Čech mladší se svou ženou Martinou, oba absolventi brněnské Mendelovy univerzity, a rozhodli se pro chov ovcí. Zároveň se v té době podařilo navýšit výměru na 120 hektarů, k čemuž výrazně napomohly pozemkové úpravy v sousedním postřelmovském katastru. 

Dnes je farma již osmým rokem registrovaná jako ekologická a hospodaří na 150 hektarech orné půdy, 25 ha luk a pastvin a 20 ha lesa. Pěstovanými plodinami jsou špalda, pohanka, žito a osivo vikve, pelušky, nahého ovsa a nachového i lučního jetele. Většina produkce směřuje přímo do bio mlýna firmy PRO-BIO, který se nachází v nedalekém Starém Městě, a je zaměřen právě na zpracování starých tradičních plodin. V letošním roce zde byl na základě stále se zvyšující poptávky spuštěn i provoz nového bezlepkového mlýna.

S rozvojem rostlinné výroby, která činí téměř 90 % příjmů farmy, jsou spojeny v několika posledních letech i investice. Zejména rekonstrukce skladovacích prostor a pořízení čističky obilnin, které bylo zčásti financováno z evropských fondů. V plánu je ještě výstavba nové skladovací haly.

Čechovi nezapomínají ani na péči o krajinu. Na pastvině za statkem v Zábřehu vybudovali za pomoci podpory z programu ministerstva životního prostředí na revitalizaci říčních ekosystémů kaskádu tří rybníčků. Dále po dohodě s vlastníky půdy vykopali napříč zoraným lánem, na kterém hospodaří družstvo, příkop, který z obou stran obklopuje tři metry široký travnatý pás s vysázenými stromy a keři. Význam tohoto protierozního opatření ověřila hned první zima. Příkop zachytil vodu při tání půlmetrové sněhové pokrývky a nevznikly žádné škody jako v předchozích letech, kdy voda z asi padesátihektarového pole stékala k domům. „Lidé to dříve měli vypozorované, mnohem více respektovali přírodu a její zákonitosti. Kdysi tu býval příkop osázený třešněmi, tak jsme ho zase vrátili. Nejen proto, že jsme s otcem oba myslivci, se dlouhodobě snažíme dostat do krajiny prvky, které ji zkrášlí, pomohou zvěři a mají protierozní efekt,“ vysvětluje farmář.

Živočišná výroba je na farmách v Rovensku a Zábřehu zastoupena zejména ovcemi plemene romney.„Aktuálně máme v chovu 250 bahnic, z nichž 100 je zapojeno do kontroly užitkovosti. Produkujeme plemenná zvířata, realizujeme ale i užitkové křížení plemen romney, berrichon du Cher a oxford down. Takové jedince prodáváme zájemcům v okolí na výpas zahrad, jehňata putují na Slovensko,“ informuje Přemysl Čech. Srdeční záležitostí jeho ženy, zootechničky Martiny, je chov koní plemene hafling, má také chovatelskou stanici výmarských ohařů dlouhosrstých a border kolií.   

O administrativu se manželé pečlivě dělí, paní Čechová má na starosti účetnictví a evidence, pan Čech veškeré žádosti o dotace. „Byrokracii a často nadbytečné kontroly se bohužel stále nedaří úměrně snížit. V loňském roce jsme například žádali o přechodnou vnitrostátní podporu. Proběhly dvě důkladné kontroly ze SZIFu a ČPI a bez shledání závad nám platba nakonec přiznána nebyla. Kapitola sama pro sebe jsou věčné kontroly ušních známek několikrát za sebou, kdy úředník nedokáže pochopit, že při manipulaci se stádem občas k jejich ztrátě dojde, aniž by to chovatel okamžitě postřehl. No a o komplikaci v podobě povinnosti elektronického čipování při prodeji jehňat na Slovensko ani nemluvě,“ shoduje se ve svých výtkách vůči státní správě s celou řadou ostatních sedláků pan Čech. Nezní to však jako stížnost, pouze jako smutné konstatování faktů, která nemají aktuální řešení. 

Oni si totiž sedláci oproti všeobecně vžitým mýtům vůbec velmi málo stěžují. „Není na co. Zvolili jsme si cestu žití v souladu s přírodou a děláme práci, kterou máme opravdu rádi a v níž spatřujeme hluboký smysl,“ uzavírá farmář.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ